Exkluzivní rozhovor s Jiřím Vodou, mistrem České republiky ve stromolezení 2014

Jirka Voda o stromolezení, práci a Novém Zélandu.

16. srpna 2014 se na břehu Vltavy v Praze konal již 14. ročník Mistrovství České republiky ve stromolezení. Jedním z partnerů této akce byl i eshop pro horolezectví a arboristiku worksafety.cz. Mistrem ČR se po napínavém závodě stal Jiří Voda, druhý byl Tomáš Gut a na třetím místě se umístil Tomasz Franikowski.

Povoláním arborista je Jirka na stromech jako doma. V loňském roce věnoval závodění spoustu času, získal 1. místo v Polsku, Rakousku a na Slovensku, podíval se i na mistrovství světa v Kanadě, kde skončil 22. Letos to měl kvůli práci trochu komplikovanější, ale přesto toho stihnul dost, důkazem čehož je 6. místo v Německu, což považujeme za velký úspěch, nejen kvůli velkému počtu závodníků, ale zejména vzhledem k jejich vysoké lezecké úrovni. Navíc Jirka soutěžil v tzv. head to head footlock s Jamesem Kilpatrickem, držitelem světového rekordu v této disciplíně, což si, dle svých slov, velmi užíval. V neposlední řadě se mu podařilo vyhrát i na domácí půdě!

Jirka pochází z Jihlavska, ale momentálně pobývá na Novém Zélandu. Worksafety.cz mu tímto děkuje za online rozhovor a přeje mnoho úspěchů v korunách stromů, ať už v práci či na závodech!

Jak ses dostal ke stromolezení?
Ke stromolezení mě přivedl můj kamarád, stromolezec, Petr Zvědělík z Jihlavy, který v době, kdy jsem tam chodil na vysokou školu, dělal jednoho z instruktorů lezení na umělé stěně, kam jsem v rámci školy chodil i já. Jsem mu za tenhle odklon od předmětu svého tehdejšího studia nesmírně vděčný a rád bych mu za to i touto cestou poděkoval, nebýt jeho, byl by ze mě dneska určitě hrozně špatnej účetní a to by byl smutnej příběh. Od té doby už asi 6 let pořád spolupracujeme a jsem za to rád. Petr celkově podporuje začínající lezce, což je dobře.

Co tě na tvé práci baví?
Baví mě na ní hrozně moc věcí, především už samotný pobyt a pohyb v korunách stromů. Je to ohromně pestrá práce, trávím čas na stromech ve městech, v alejích i starých zámeckých parcích a vidím díky tomu tyhle místa z jiné perspektivy a během všech ročních období. Přitom každý strom je jedinečný a stejně tak se díky tomu liší i každý pracovní den. Baví mě i to, že můžu cestovat a pracovat nebo závodit v podstatě kdekoliv, potkávat špičkové lezce, učit se nové věci. Arboristika je pořád relativně mladý obor, který se neustále vyvíjí, ať už v přístupu ke stromům nebo v technikách lezení a mě zkrátka baví být při tom. Navíc mám to štěstí, že většinou pracuju s fajn lidma a to mě taky baví.

Jaké jsou nevýhody tvé práce?
Nevýhodou je, že je obtížné se na stromě houpat až do důchodu. Občas mám taky problém ztotožnit se s některými projekty, podle kterých by měl arborista pracovat. Mám na mysli mimo jiné velmi časté používání bezpečnostních vazeb u nás, kdy se jich v parku instaluje na sto stromů sto dvacet, bez šance na následnou údržbu. V podstatě totéž platí pro redukce. Přijde mi to jako taková naše specialita. Celkově mám pocit, že se lidé stromů občas zbytečně bojí.

Kromě stromolezení jaké jsou tvé koníčky?
Občas bouldruju, lezu po skalkách, rád čtu, chodím do hor, hraju na cajon (i když teď mě možná kluci vyhodí z kapely, když nepřijdu půl roku na zkoušku), no a hlavně lezu po stromech, což je můj největší koníček.

Proč jsi odjel na Nový Zéland?
Těch důvodů bylo víc. Snažím se každý rok na chvíli vysadit a nepracovat, pokud možno v zimě. Cestuju, lezu pro změnu po šutrech a pokud možno někde v teple. Konkrétně Nový Zéland jsem si vybral asi ze stejného důvodu jako většina lidí co sem jezdí - je tady opravdu hezky, ideální destinace na "českou" zimu, můžete surfovat nebo se potápět a za hodinu na to běhat po horách. Je to neuvěřitelně rozmanitá země. Dalším důvodem bylo zkusit pracovat v zemi, odkud pocházejí jedni z nejlepších stromolezců na světě a kde se stromolezecké závody těší opravdu velké oblibě. Odjel jsem na takovou poznávací pracovní dovolenou. Momentálně pracuju na jižním ostrově v městě Blenheim, ve firmě David James Tree Services. Mám tady pronajatý pokoj. Když zrovna nejsem v Blenheim, tak cestuju po ostrově a bydlím v autě jako správnej pankáč.

Mohl bys shrnout, jak takové závody ve stromolezení probíhají?
Závody se skládají ze dvou částí, a sice základního kola a finále. Základní kolo obsahuje 5 disciplín, které v podstatě simulují práci stromolezců. Patří sem záchrana zraněného, práce v koruně, instalace lana do koruny, jištěný šplh a rychlostní výstup. Určitý počet závodníků (podle počtu lezců v základním kole) potom postupuje do finálového klání, neboli masters. Zde musí lezec v časovém limitu "nahodit" strom, instalovat lana a "obejít" všechna připravená stanoviště v koruně. Čas se přestává měřit po sundání lan a ostatního lezeckého vybavení ze stromu. Při závodech a obzvlášť v masters hraje roli spousta věcí a lezce pozoruje hned několik rozhodčích. Hodnotí se především bezpečnost, ladnost, rychlost, inovace... hodnotí se to v podstatě jako balet, kde je taky důležité nepadat. (smích)
Nechci se pouštět do popisu všech disciplín, mám obavu, že už by to pak nikdo nedočetl do konce. Myslím, že je nejlepší přijít se podívat. Doporučuji Mistrovství ČR ve stromolezení, nebo na mistrovství Evropy 2015 v Praze. Pokud jde o podobnost disciplín, tak se po celém světě závodí podle stejných pravidel.

Jaké vidíš rozdíly v závodech v ČR a v Evropě nebo jinde ve světě?
Závody se od sebe v podstatě moc neliší. Různá je samozřejmě úroveň a počet lezců, více či méně obtížný bývá scénář záchrany zraněného a potom taky náročnost finále, které se občas odehrává třeba i na 4 stromech najednou a některá stanoviště jsou od sebe opravdu hodně daleko.

Jaká je tvá nejoblíbenější část závodů?
Dát si pivo, když už je po závodech, tuhle část mám opravdu rád. U mě se ta oblíbenost časem mění, mám rád rychlostní výstup a šplh, hodně mě baví i práce v koruně. Záchranu zraněného beru jako nejdůležitější část závodů, i když v ní mám obvykle nejvíc nedostatků. Takže mi zůstala nejneoblíbenější část a to je instalace lana do koruny, u té dost pochybuju, že mě někdy začne bavit.

Z kterého svého úspěchu máš největší radost?
Největší radost mám z toho, že jsem prostřednictvím závodů poznal spoustu zajímavých lidí a v podstatě jsem i díky tomu dostal příležitost pracovat v Německu, což pro mě byla velká zkušenost. Jinak se mi hodně líbily letošní české závody, které mi konečně sedly. Navíc jsem po letech v českém finále nezlomil žádnou velkou větev, což mi udělalo velkou radost. Silný zážitek pro mě bylo každopádně mistrovství světa, i když jsem tam nijak extra nezabodoval. To bych si v budoucnu ještě rád zopakoval.

Bez kterých věcí se podle tebe stromolezec neobejde?
Tak tady to je úplně jasný, stromolezec se neobejde bez moka konvice, vařiče a dobré kávy. Bez toho to fakt dělat nejde.

Lezeš více na mechanických (ART, ZigZag) blokantech nebo klasických?
V práci většinou lezu na jistítku Lock Jack, závodím se Spider Jackem, oboje od ARTu. Hlavní výhodou je pro mě opravdu snadné dobírání lana v porovnání s prusíky a obzvlášť u Spider Jacku perfektní předvídatelnost a čitelnost při delších přeskocích. Druhou stranou mince je bohužel rychlé opotřebování a to obzvlášť při rychlém lezení. Nějakou dobu jsem lezl i na ZigZagu a docela chápu jeho oblíbenost, I když se od začátku potýká s problémy ve výrobě. Rád bych si vyzkoušel Rope Runner od Singing Tree, pořád je co objevovat!

Používáš samosvorné uzly (prusíky)?
Používám je občas pro zpestření v práci. Jinak stabilně na kmenovce, kde mi vyhovuje. Začal jsem tady taky používat SRT, lezu s Rope Wrenchem a dost se tím teď bavím, je to opravdu trochu jiné lezení.

Jak velká je lezecká komunita na Novém Zélandu?
Myslím, že je to nejlépe patrné na množství závodů a akcí, které tady každoročně probíhají. Země s necelou polovinou obyvatel ČR má 4 regionální závody, ze kterých se nejlepší lezci kvalifikují na každoroční národní mistrovství. Probíhají tady i další akce. Z těch, o kterých vím, je to Taranaki Open Weekend, oblíbené otevřené závody spojené se stromolezeckým filmovým festivalem. Ve stejném termínu probíhají i propagační závody pro vybrané lezce v Queenstown, kde bych měl taky závodit. Sponzoři závodu hradí lezcům letenky i ubytování, to pro mě bylo velkým překvapením. Jak je vidět, na stromech to tady žije.

Na Novém Zélandu ses v říjnu zúčastnil závodů National Championship v městě Rotorua, jak bys tyto závody zhodnotil?
Byl to dost deštivý víkend, což se určitě negativně podepsalo na divácké návštěvnosti. Závodníků bylo kolem 30. Někteří postoupili z regionálních závodů a jiní dostali divokou kartu.

Jak ses umístil?
Byl jsem celkově o půl bodu 4., bez možnosti postupu do masters pro cizince. Zvítězil mimochodem Matt Glen, aktuální mistr Evropy. Z dílčích výsledků jsem vyhrál footlock, byl 2. ve výstupu po větvích a v nahazování, 4. na práci v koruně a 16. na záchraně zraněného.

Těchto závodů se zúčastnili také dva Češi, David Stejskal a Marcel Vávra. Jak se jim zadařilo?
Kluci na tom byli dobře, oba to jsou zkušení lezci. David Stejskal v roce 2011 závodil na mistrovství světa, takže není žádný začátečník. Tady postoupil do nabitého finále, kde skončil tuším 5. Marcel Vávra byl 14. v základním kole.

Jaká je podle tebe kvalita vybavení lezců na Novém Zélandu?
Tohle si netroufám úplně hodnotit. Já byl na závodech, kam se nedostane nikdo se špatným vybavením a pracuju v partě zhruba pěti lezců, což je pořád málo na nějaký odhad.

Jak na Novém Zélandu pohlíží na bezpečnost?
Bezpečnost je tady určitě na prvním místě a bere se opravdu vážně. Samozřejmostí jsou neprořezné kalhoty, boty se železnou špičkou. U každé zakázky sepisujeme bezpečnostní výkaz, dopředu se vyhodnocují případná rizika konkrétního místa a stromu, řeší se, kam se budeme evakuovat v případě požáru nebo zemětřesení. Občas je to docela legrace, ale jak je vidět, nic se tady nepodceňuje. Líbí se mi, že záchrana zraněného lezce se trénuje i v práci a není to jen záležitost závodů.

Závěrem, podělíš se s námi o nějaký vtipný zážitek z lezení, závodů?
Tyhle akce bývají občas dost vtipným zážitkem samy o sobě, nemluvě o vyhlášených afterparty (smích), takže můžu jedině doporučit přijít se podívat osobně. Mistrovství Evropy v Praze 2015 je událost, která se nebude dlouho opakovat.